Психологическое консультирование | психотерапия | семейное консультирование в Праге

Mgr. Ludmila Haňková, Ph.D.

Článek o lidech, kteří si dobrovolně zvolili život bez partnera a o lidech, kteři z nějakých důvodů zůstali v životě sami.

„Starý mládenec“, „stará panna“.

Pojem starý mládenec a tím spíše stará panna v současné době sotva uslyšíme. Lidem, kteří nemají partnera nebo partnerku a žijí sami, se dnes říká svobodný muž nebo svobodná žena, solitér, nebo také singl. Také už neplatí tvrzení, které se v minulosti týkalo hlavně svobodných žen, že se sexuálním kontaktům vyhýbá. Právě naopak, často singl žena nebo muž vystřídají během svého života více sexuálních partnerů než jejích vrstevníci, žijící v trvalém partnerském nebo manželském vztahu. V posledních letech se o problematice singl lidi mnohém více mluví a diskutuje.

Tento jev má své objektivní demografické důvody. Jedním z nich je celkové zvýšení věku uzavírání prvního manželství, který je v ČR zhruba 31 let u mužů a 29 let u žen. Mladí lidé zkrátka nespěchají se založením rodiny. Podle Českého Statistického úřadu se při současné sňatečnosti by tak ve věku 30 let ještě 70,0 % mužů a 53,4 % žen zůstávalo svobodnými, 45,1 % mužů a 36,8 % žen by neuzavřelo manželství ani do svých 40. narozenin. Samozřejmě roste i rozvodovost. V roce 2008 dosáhla úhrnná rozvodovost 49,6 %, čímž byla překonána prozatím nejvyšší hodnota 49,3 % z roku 2004. Průměrná délka trvání manželství při rozvodu činila 12,3 let. Je samozřejmosti, že narůstá počet lidí, žijících bez trvalého partnerského vztahu. A v médiích v poslední době často mluví o tom, že narůstá počet těch, kteří si dobrovolně nebo nedobrovolně volí osamělý život. Mluví se o krizi rodiny, oslabení tradičních rodinných vazeb, tlaku na kariéru a společenský úspěch, hédonizmu, rostoucí ekonomické samostatnosti a individualizaci žen. Právě mladým ženám je často vyčítáno „sobecké“ chování a nechuť v určitém smyslu obětovat vzdělání a kariéru vstupem do manželství a založením rodiny v mladém věku. Před očima mnohá lidí vyvstává prototyp mladé, krásné a štíhlé ženy v kostýmku, která je úspěšnou, „dravou“ a sobeckou podnikatelkou, doktorkou, nebo političkou. Svobodný muž neboli starý mládenec je společenský mnohém více přijatelný a naopak, často je upřímně litován. Jak je to ve skutečnosti s postojem českých mužů a žen k partnerství a rodině? Mgr. Radka Dudová, která zkoumala formy soukromého života v ČR, zjistila, že tři čtvrtiny české populace (jak muži, tak i ženy) hodnotí úplnou rodinu jako zdaleka nejlepší způsob uspořádání intimního života. Také lidé žijící v trvalém manželství nebo partnerském vztahu jsou spokojenější se svým soukromým životem, nežli lidé „singl“. Tyto údaje potvrzuje i výzkum D. Hamplové, která zkoumala životní spokojenost, štěstí a rodinný stav v evropských zemích. Podle R. Dudové také neplatí tvrzení, že život „singl“ preferuji vzdělanější a ekonomický zabezpečenější jedinci. Právě naopak, čím je vzdělání dotazovaných vyšší, tím je postoj k životu „singl“ negativnější. Naopak, lidé bez maturity a s nižšími příjmy život bez partnera častěji hodnotí pozitivně.

Jakou pozici mají svobodní v dnešní společnosti? Svobodný muž ani v minulosti nebyl společností nějak odsuzovaný, a ani v současné době není. Může být terčem pozornosti žen, které ho chtějí získat, nebo příbuzných, kteří mu chtějí najít vhodnou partnerku a s někým ho seznámit. Někteří muži to vnímají jako něco obtěžujícího. Občas si stěžují, že je velmi těžké unést hořekování vlastních rodičů a prarodičů, kterým je líto, že nemají snachu a vnoučata. Tato nenaplněná rodičovská očekávání mohou vést až k poruchám rodinných vztahů.

Trochu jiná situace je ve vztahu společnosti ke svobodným ženám. Dříve „staré panny“ nezřídka byly terčem posměchu, despektu nebo lítosti. Šuškalo se, že ta žena musí být nějaká divná nebo vadná, když jí nikdo nechce. Dnes svobodný stav ženy se spíše považuje za důsledek jejího vlastního rozhodnutí. Tato změna myšlení je důsledkem odklonů od patriarchálního způsobu uspořádání společnosti a celkové individualizaci žen. Nicméně i dnes dost často slyším od svobodných nebo rozvedených žen, že se ve společnosti bez partnera cítí méněcenně a být vdaná znamená společenskou jistotu.

Také dnes svobodní muže a ženy častěji podezřívaní z homosexuality.

Proč někteří dobrovolně volí samotu? Mnozí mladí lidé volí singl život zcela dobrovolně ale je otázkou, jestli chtějí zůstat sami celý život. Většinou si plánuji život v horizontu 5 maximum 10 let. Připouštějí, že po třicítce si založí rodinu. Mnozí tyto plány uskuteční, ale některým i přes veškeré snahy se nepodaří najit toho pravého životního partnera. Velká část svobodných lidí si samotu dobrovolně nevolí a svůj stav nepovažuji za ideální a už vůbec ne za šťastný. Navenek však mohou svůj staromládenecký život i pochvalovat. Zčásti aby nevypadali jako životní ztroskotanci a zčásti, aby přesvědčili sami sebe o výhodách tohoto způsobu života. Podle mé poradenské zkušenosti lze samotáře rozdělit do několika skupin. Kritériem klasifikace budou důvody, které k tomuto jejích stavu přispívají.


Nesmělí

Do první skupiny lze zařadit lidi, kteří mají velmi slabé sociální dovednosti. Tento handicap jim stěžuje, nebo dokonce znemožňuje seznamování a následné udržovaní vztahů. Patří sem také lidé s velmi nízkým sebevědomím, skutečnými nebo domnělými tělesnými nedostatky. Tyto lidé často velmi touží po partnerském vztahu a rodině, ale netroufnou si s nikým seznámit a po určité době rezignují. Řešením pro ně mohou být různé internetové seznamky, kde si mohou najit partnera/partnerku a nepodstupovat rizikovou proceduru seznamování a namlouvání. Bohužel, i přes veškeré možnosti se tyto lidé často velmi brzy vzdávají. Po několika nezdařených pokusech o navázání vztahu přes internet rezignují. Odůvodňují to tím, že přes seznamky se normální lidé neseznamují, že tam nejsou vhodní kandidáti. Ve skutečnostech však seznamování přes internetové seznamky je akorát pracnější. Člověk musí absolvovat o hodně více schůzek, než najde někoho, s kým si padne do oka. Na to mnoho lidí nemá trpělivost.


Závislí na rodičích

Další skupinou jsou lidé s enormní vazbou na rodiče, většinou na matky. Jsou mezi nimi jak muže, tak i ženy. Typickým případem je muž jedináček, žijící s matkou bez otce. Vztah mezi nimi je závislý. Syn je v podstatě matčiným životním partnerem a tuto svou roli vnímá jako něco přirozeného. Pokud naváže vztah se ženou, dostává se do vnitřního konfliktu. Bláhově si přeje, aby matka a přítelkyně si spolu vycházely nebo si měli rádi, ale ženy často začnou o něj bojovat. V převážné většině případů matka zvítězí. A aby to bylo ještě těžší, bývá už matka velmi nemocná nebo úplně osamocená. Syn jí nemůže ani „opustit“, ani v případě neshod se bez výčitek svědomí postavit na stranu partnerky. Podobná konstelace se může vyvinout i mezi matkou a dcerou. Tyto klienty vidím u sebe v poradně často a bývá velmi obtížně jím pomocí, protože vymanit se ze závislého vztahu s rodičem znamená pro mnohé dlouhodobě trpět neuvěřitelnými výčitky svědomí. Je to mimořádně těžký úkol. Tyto lidé potřebují systematickou a dlouhodobou psychoterapii.


Nároční

Třetí skupinou „singl“ lidí, které u sebe v poradně potkávám, jsou ti, co mají velmi vysoké nároky jak na sebe, na svůj život, tak i na partnera. Založení rodiny odkládají kvůli kariéře, studiu, cestování a vůbec kvůli tomu, aby si užili života. S přibývajícím věkem ale stoupají jejích nároky na partnera a zároveň se ztrácejí nebo se nerozvíjejí návyky společného partnerského soužití, jako tolerance, empatie, zdravá partnerská komunikace apod. Tyto lidé většinou na sexuální vztahy nerezignují, ale preferuji vztahy nevázáné, na dálku nebo krátkodobé. Po třicítce nebo pětatřicítce už často rodinu založit chtějí, ale jen nemohou najít toho pravého. Ve skutečnosti však často čekají na partnera, který neexistuje: atraktivního, finančně a společenský úspěšného, chytrého, věrného a tolerantního. Nároky na partnera rostou společně s jejích sebevědomím. A ze všeho nejdůležitější je zákonitost, že čím déle žije člověk sám, tím hůř snáší omezování své svobody, které každý partnerský vztah přináší. Znám jednu čtyřicetiletou ženu, která už je více než 15 let beznadějně zamilována do může, kterého nikdy mít nemůže a ani se s ním už dlouho nestýká. Prohlašuje, že nikoho jiného za partnera nechce. V okamžicích upřímnosti však přiznává, že si některé věci nedovede představit. Třeba, jak se bude s někým dělit o koupelnu, že nebude moc jit spát kdykoli se jí zachce a že bude muset hlásit, kam půjde večer s přáteli a kdy se vrátí. Je otázkou, jestli nešťastná láska jí překáží v hledání perspektivného partnera a navázání jiného vztahu, nebo jí před tím chrání. Osobně si myslím, že mnoho lidí, patřících k této skupině si udržuje virtuální nebo jinak neperspektivní vztah ze strachu před skutečným partnerstvím.


Samotáři

Další skupinou samotářů jsou ti, co mají velmi traumatické zkušenosti z původní rodiny. Děti z velmi početných rodin občas nemají chuť si zakládat rodinu vlastní. Také lidé s nějakým výrazným psychickým nebo fyzickým handicapem. Tato skupina je však vzhledem k celkovému počtu „singls“ spíše zanedbatelná.

Co se týče perspektivy „singl“ lidí na založení rodiny, tak je jednoznačná tendence, že čím déle žije člověk sám, tím je pro něj obtížnější si na partnerský život zvyknout. Nejsou mi známé žádné statistiky nebo výzkumy, ale z vlastní zkušenosti mohu říct, že pokud je člověk do 40let sám, tak pravděpodobnost, že naváže a dlouhodobě udrží partnerský vztah je malá. Pomoc může poskytnout rodinný poradce nebo terapeut, pokud se dotyčný na něj obrátí. Během partnerské terapie se bývalý samotář může postupně pochopit a osvojit návyky partnerského života a změnit svůj individualistický přístup.

(Publikováno: PsychologieDnes, září 2010, 9 číslo, 16 ročník)